příjezd do Nikaragui
11. 5. 2010
Už v autobuse jsme měli spoustu zážitků. Jedna paní Nikaragujka vyprávěla na celý autobus jak její příbuzný má červy v hlavě z vepřového masa, protože Nikaragujci neočkují prasata proti parazitům. Když jsme jí řekli, že tu chceme být nejméně pět let, podívala se na nás s nepředstíraným soucitem. Když jsme přijeli do Managui, potřebovali jsme taxi z autobusového nádraží na univerzitu. Měli jsme s sebou 2 velká zavazadla a kytaru a batoh s počítačem atd. Věděli jsme, že pro místní by to bylo tak za 80 cordobas. Pro cizince tak za 120. Ale taxikář chtěl 300. Statečně jsme uhájili 150. Cordoba je vůči dolaru asi jako koruna. Nasedli jsme do taxíku. O taxících v Managui jsme slyšeli mnoho historek. Nejde o předraženou cenu, v tom asi vede Praha. Jde o nebezpečí, že vás kompletně okradou nebo může jít i o život. Běžně nasednete do taxíku a ten cestou přibírá další pasažéry. Dělala jsem, jako že telefonuju, a že říkám číslo taxíku, kde sedíme. Ukázalo se, že řidič byl synem pastora docela známé místní církve. Měl speciální grify, jak udržet motor v chodu a auto v provozu. Díky Bohu dojeli jsme na univerzitu Martina Lutera, kde nás přivítal národní ředitel Asambleas de Dios. Srdečně jsme se vítali i se zaměstnanci a studenty.
Jsme zatím ubytovaní v areálu univerzity, na palandách v takovém velkém pokoji. Stravovat se můžeme se studenty od úterý do pátku. Vše se platí, ubytování i jídlo. I když je to levnější než hotel, přeci jen to jsou výdaje. Tentokrát tu asi budeme více dní, než budou hotové dokumenty. V noci slyšíme hvízdat píšťalku a výstřely z pistole. Člověk neví, jestli to strážci jen tak trénují nebo někoho naostro honí. Překvapilo nás nečekané vedro. Duben, je prý zde nejteplejší měsíc. A hlavně v Managuě je extrémní vedro a dusno. Také začalo období deštů, což znamená, že denně, někdy i několikrát za den intenzivně leje. Někdy úplné provazy deště. Zažili jsme to už před naším odjezdem z Kostariky, a připadali jsme si celý den jako v prádelně. Jenomže to jsme ještě nevěděli, že to vedro a dusno může být ještě intenzivnější. Člověk se celý den i v noci potí. Občas milosrdně zavane větřík. Při dešti, se malinko ochladí, tzn. je pořád vedro a dusno, ale menší. Zbyněk prosil za modlitby, aby se mu tělo nerozpadlo vedrem. Možná se vám to zdá legrační, ale člověk se diví co tělo vydrží. Akorát, že tělo se se změnou vyrovnává pomaleji, než hlava. Takže rozumem i vůlí to člověk ví, že je tady a že se přizpůsobí. Tělo má svůj čas, kdy se přizpůsobí a přestane pociťovat stálou únavu. Člověk musí zpomalit pohyby a někdy je namáhavé i mluvit. V neděli jsme byli pozvaní do církve Réma, o tom chci napsat více samostatně, a v poledne se mi vedrem zamotala hlava a zalehli mi uši, a musela jsem hodně zhluboka dýchat, abych neomdlela. Zbyněk mi rychle přinesl mokrý ručník a to mi pomohlo se probrat. Ale omluvili jsme se pastorovi, že moje tělo už neodolává vedru a že musím ležet.
Zdá se, že to není takový rozdíl, přestěhovat se z Kostariky do Nikaragui. Ale je to velký rozdíl. Jiné klima, jiná strava, jiná kultura, také jiný politický režim. Všechno to je velká změna. Dáváme si pozor na to, jakou vodu pít, jaké jíst ovoce atd. Třeba jsme si koupili ananas. Nejsladší, jaký jsme kdy jedli. Nechali jsme si kousek na další den. Nemáme lednici. Další den byl ananas zapařený a nejedlý. Ačkoliv v těchto oblastech roste kakaovník, ze kterého je čokoláda, koupit tady čokoládu (i v Kostarice) není snadné a to už vůbec nemluvím o dobré čokoládě. Až tady jsme si uvědomili, že jako Češi jsme zvyklí na čokoládu. Musíme si tu doplňovat cukr i sůl. Cukr na nervy a stres a sůl, protože se hodně potíme. Není to tak, že by člověk neměl Boží pokoj, nebo neměl radost. Jen začátek v neznámém prostředí je jiný než každodenní zaběhlý režim doma v Čechách. Neustále dokola odpovídáme na stejné otázky. Kdo jsme, odkud jsme, kolik máme dětí, co tu budeme dělat? Pro zaměstnance areálu můžeme vypadat jako nic nedělající lenoši. Ze začátku, když jsme přijeli na misie do Kostariky, bylo těžké se vyrovnat i s tím, že Zbyněk už nechodí denně do práce. Byli jsme zvyklí být aktivní a činní a najednou si člověk nic sám neudělá, je závislý na pomoci jiných. Takže se učíme nedělat si nic z toho, co si o nás myslí ostatní. I přes různé stresující chvíle, jsme tady šťastní a víme, že jsme uprostřed Boží vůle. Více nás to přimyká k Bohu, protože to je vše co máme.
Hned ve čtvrtek jsme jeli na migrační úřad, kde měli být hotové naše dokumenty. Nejsou. Měli by být za 14 dní. Další důležitá věc, kterou jsme potřebovali, je místní mobilní nikaragujské telefonní číslo. Telefonická společnost Claro, která zde má největší pokrytí, dokonce nabízí takový modem, co vypadá jako flash a když se to dá do laptopu, tak se s tím dá snadno připojit na internet. Jenomže. Nelze si to koupit spolu s telefonním číslem jen tak. Nemůžete vše zaplatit hotově, protože se používání internetu platí měsíčně. Pošta není, takže se platí z bankovního účtu, který nemáme. Dobře, takže jsme vzdali internet a teď tedy to číslo. V Čechách pokud se nepletu, si prostě koupíte sim kartu s telefonním číslem. Tady na to potřebujete několik dokladů včetně potvrzení o místním sociálním pojištění. Takže jsme z kanceláře tel společnosti odešli, jak jsme přišli. Jenomže telefon je pro vás jako pro cizince, který se sám pohybuje městem důležitý. Také na spojení s pastory, když vás pozvou kázat atd. Díky Bohu, že je o vše potřebné postaráno. Bůh vše už předem zaopatřil, takže jsme číslo a sim kartu dostali jako dárek od jednoho bratra, který měl jednu novou sim navíc. Když píšu, jeli jsme na migrační úřad, není to tak snadné, jak to vypadá. Někam jet. Jeli jsme autem s jedním bratrem. Jezdit taxíkem je riziko. A jízdu autobusem jsme vyzkoušeli odpoledne a trochu mě to vyděsilo.
Jeli jsme takovou krátkou trasu tří zastávek už minule, když jsme byli v Nikaragui v březnu podat dokumenty. Když je špička a autobus plný, fungují ve vchodu u řidiče nacpávači. Sami visí tělem venku z autobusu a pevně se drží rukama úchytů v otevřených dveřích. Taky se jim dávají drobné jako jízdné. Většina autobusů, má v prostoru desky nad řidičem křesťanské nápisy a hesla. Někdy přímo celý autobus je popsán verši z Bible. Většinou jsou to verše z evangelií i s odkazy. Je to hezké, ale fotit jsme si netroufli. Jedna věc je interiér a druhá věc pasažéři a jízda. Upozornili nás, ať si sedneme co nejblíže u řidiče, vzadu je to nebezpečné. Chtěli jsme koupit nějaké základní věci, takže jsme se vydali do supermarketu. Cesta tam byla docela dobrá. Jen mě dva milí pasažéři upozornili, že když platím řidiči jízdné, ať už nikdy nevytahuju peněženku. Člověk musí mít pár drobásků v kapse a platí buď řidiči, nebo pomocníkovi. Všichni pasažéři se snažili tvářit jako, že cestovat autobusem je normální, ale moc v tom nespočívali. Kdo měl kabelku nebo tašku tak si jí tiskl k sobě. Supermarket se základními potravinami byl docela drahý, takže tam bylo skoro prázdno. Většina Nikaragujců nakupuje na trzích a v malých krámcích. Trhy jsou samostatná kapitola, cizincům se nedoporučuje na ně chodit. Jedině v doprovodu místních lidí. Když jsme vyšli z obchodu, na silnici stál městský autobus, všichni pasažéři měli ruce opřené o stěnu autobusu, a policie s velkými zbraněmi je kontrolovala a šacovala. Vše točila televize. Bylo vidět, že lidé jsou vyděšení. Zbyňa málem prošel přímo před kamerou. To by byl kousek jako z veselých historek pana Bína. Nasedli jsme do autobusu, když ho tak důkladně zkontrolovali, vypadalo to bezpečně. Ale dusná atmosféra byla hustší než dusno venku. Řidič byl hodně nervózní pasažéři také. Večer ukazovali v televizi zásah v autobuse, a že prý při něm chytli bandu banditů. Nic nevíme, viděli jsme to z dálky. Bylo to 2 dny před prvním májem svátkem práce, který se tady slaví.
Obecně jsou Nikaragujci velmi hezcí a milí lidé. 99 procent mužů tu i v těch největších vedrech nosí dlouhé kalhoty. Mladí, staří, prodavači na trhu i kopáči. Oproti Kostarice ženy nechodí tak odhalené a respektuje se určitá kultura v oblékání. Velmi se preferuje studium a vzdělání. Stane se vám třeba, že prodavačka v obchodu neumí moc počítat, ale nakonec to spočítá. Naopak mnoho mladých lidí se snaží studovat. Mísí se tu určitá úcta a respekt k člověku, s velkou kriminalitou, chudobou, a bojovností.
Jeden bratr křesťan mi říkal, že je zde 80 procentní nezaměstnanost. A že na prvního máje ukazují v televizi nastrčené a zaplacené pracující. Víc k tomu neřeknu. Ještě takovou perličku, co se týká televize a médií.
V Kostarice teď veřejnost dostává mozkovou masáž, která se snaží kostaričanům namluvit, že homosexualita je úplně normální. Takže v hlavních večerních zprávách vidíte krátký šot o nějaké místní známé osobnosti (vč.politiků), kteří obhajují svou homosexuální orientaci. V poledne jdete do restaurace a v televizi běží diskuze o homosexualitě. Přijdete do parku a do megafonu tam někdo bojuje za práva homosexuálů. Byli jsme v Talamance mezi domorodci. Večer chvíli pustí generátor, takže mají elektřinu. V televizi běží záběry umělců homosexuálů. Ďábel se nestydí hlasitě veřejně lhát. A mnoho křesťanů si nechá masírovat mozek, protože přece ve zprávách se dozví co se děje ve světě. A pak mají otázky, jestli náhodou homosexualita přeci jen není normální?
Takže zpátky k naší jízdě autobusem. Vystoupili jsme na přestupní zastávce a právě byla dopravní špička. Jak už víte, ani tady nejsou názvy ulic. Zatímco v Kostarice je prý nezavedli, v Managuě kdysi ulice měli své jméno. Ale po velkém zemětřesení před 40 lety už se to nepovedlo obnovit. Takže jsme byli na zastávce sedmá jižní a potřebovali jsme na 10 a půltý kilometr na staré silnici do Leonu. Některé autobusy mají čísla nebo různé názvy čtvrtí, ale stejně nikdo nevěděl, co má být na tom našem. Barevné staré školní autobusy přijedou k zastávce, někdo vystoupí, dav nastoupí i naskočí už za jízdy, ještě namačkat a tradá. Všichni troubí a křičí a mezitím se proplétají prodavači vody. Na zastávce jsou dva modroocí běloši nenápadní asi jako černoch v Čechách. Po zastávce pobíhal nějaký důležitý pán s píšťalkou. Poprosila jsem ho o pomoc. Řekl, že nám pomůže a někam zmizel. Když se 10 minut neukázal, vbíhala jsem do dveří autobusů a chrlila souřadnice naší zastávky. Pak se zase ten pán ukázal a sláva Pánu. Nejen, že nám opravdu pomohl, ale řekl, že je inspektor autobusů. A když jsem mu dala letáček o Kristově krvi, řekl, že je křesťan a začal citovat verše z Janova evangelia. Haleluja! Pak jsme si ještě uprostřed místního zmatku a šrumu chvilku povídali a konečně jsme byli namáčknutí v našem autobusu. Namáčkla jsem se na Zbyňka tam, kde měl v kapse peníze. Zezadu mě řidič řadící pákou šmidlal po zadku, ale tvářil se jako že je to normální. Na další zastávce se jedna slečna s úsměvem vměstnala mezi řidičovu židli a přepážku. To je ta přepážka, která místo řidiče odděluje od zbytku autobusu. Další slečna si sedla na výstupek, kde byla ta řadící páka. Takže měla masáž žeber. Lidé v autobuse se na nás usmívali a se zájmem si nás prohlíželi a někteří zkoušeli tipovat, odkud jsme. Ochotně nám radili, kde vystoupit. Když jsem vystoupila z autobusu, chvíli se mi promíchali všechny různé emoce. Nevěděla jsem, jestli se smát nebo plakat. Trochu se mi i v tom dusném vedru třásly kolena. Náš výlet trval asi 3 hodiny, ale byl velmi intenzivní. Večer se mi v hlavě srovnávaly informace a zážitky. Uvědomila jsem si, že Bůh nás zaopatřuje a ochraňuje. Že nám poslal jak slušného taxikáře, tak ochotného inspektora autobusů. Oba se hlásili ke Kristu.
A to že máme místní telefonní číslo, je také Boží dar jeho zaopatření a zabezpečení. Doslova od slova bezpečí. Děkujeme vám všem za vaše modlitby. Protože Nikaragua je teď náš nový domov, člověk se chce brzo naučit tu žít, jako místní lidé. Takže nakupování, cestování, komunikace, to vše k tomu patří.
V pátek ráno jsem poprosila jednu místní studentku, budoucí misionářku, jestli by jela se Zbynkem na trh. Mně se na trh po zážitku s autobusy nechtělo a také jsem si říkala, že Zbyněk bude mít příležitost se domlouvat nečesky. Potřebovali jsme plechové hrníčky na čaj nebo na kávu na víkend. V supermarketu totiž nic takového neměli. Mimochodem téměř ve všech kostarických domácnostech kde jsme byli, se vaří v hliníkovém nádobí různého stáří a kvality. Tím více tady v Nikaragui. Hliník a plast jsou nejvíce zastoupené materiály v kuchyni. A když už jsme u té domácnosti. Pere se tu na valše. Valcha je položená naležato ve velkém čtvercovém betonovém umyvadle. Praní mě baví. Nevím, jestli to dělá ta valcha nebo místní dobré prací mýdlo, ale prádlo je čisťounké. Dína tedy jela se Zbynkem na nejbližší, tzv Izraelský trh. Zbyněk přivezl šnůru na prádlo, stříbrné plecháčky made in india a sladký ananas.
Jízda autobusem tentokrát byla úplně bezproblémová. Za to o prostředí tržiště mi Zbyněk několikrát vyprávěl a byl při tom trochu vyvedený z míry. Popisovat vám to nebudu. Na konci dne Zbyněk říkal, že z pražských ulic z práce mezi bezdomovci je na ledasco zvyklý, ale to prostředí co viděl na tržišti s ním otřáslo. V sobotu mi 2 mladé křesťanky vyprávěly, jak byli ráno kupovat zeleninu na tzv. tržišti oriental. Došlo tam k rvačce a páraly se břicha nožem. Zrovna tam nebyla policie, ani televize. Taky mi říkali, že když k něčemu dojde, člověk se musí tvářit jako že nic. Že když pak dorazí policie a byl by někdo z přihlížejících nervózní tak ho sbalí jako podezřelého ze spoluúčasti.
V sobotu a v neděli do areálu univerzity přijeli stovky křesťanů a různé církve z Asambleas de Dios, tu měly různé aktivity. Jaká je nikaragujská evangelická církev? Za pár dní tady toho víme velmi málo. Ale naše první dojmy jsou. Je to církev čerstvě narozená v porovnání se stoletými tradicemi evangelické církve u nás (počítám zhruba od Husa). Církev probuzená, vřelá, která pracuje a získává duše přímo na ulici. Církev rostoucí a v mnohém ohledu by nás mohli bratři pastoři a vedoucí inspirovat a motivovat a byla to pro mne čest a osobní výzva se s nimi sdílet, slyšet jejich svědectví a vidět je v akci. Člověk sem přijel dát a přitom jsme sami obdarovaní. Dozvěděli jsme se, že všichni pastoři Asambleas de Dios mají takovou laťku. 25 % vzrůst církve každý rok. Některé sbory číslo 25 % nárustu členů mnohem přesáhnou a jiné takový nárust nedosáhnou, ale netoleruje se, aby pastor nebyl aktivní. Protože tady věří tomu, že klíčem vzrůstu sboru je pastor. Vyžaduje se, aby byl vydán modlitbám, půstu a aktivní evangelizaci. Také pastor není placený církví, ani státem, tedy že by měl pevný plat. To znamená, že dostává desátky a dary od svých oveček. A také pastor není jediná autorita ve sboru, ale běžně je v církvích hlavní pastor a další pomocní pastoři. Přečtěte si druhý dopis, dozvíte se svědectví z praxe.