odjiždíme do Puluwas
4. 12. 2010
Vězte, Hospodin pro svého věrného koná divy. Hospodin slyší, když k němu volám. Žalm 4:4
Milovaní,
děkujeme vám všem, kteří jste nás povzbudili svými dopisy, podpíráte nás svými modlitbami a podporujete vašimi dary.
Už víte, že náš odjezd 23.11. byl zrušen, a že jsme neodjeli. Zdravotníci žádali o peníze na terénní cestu do komunit na řece Bocay a peníze nedostali. Cesta se zdravotníky by byla pro nás dobrá v mnoha ohledech. Jednak jako jediní jezdí až do Puluwas a cesta by byla pro nás zdarma. Vzhledem k tomu, že fondy jsou určeny na časové období až do března, vypadalo, to, že se pojede někdy jindy. Třeba po novém roce. Jistá naděje, že by peníze přeci jen přišly, tady byla, ale nikdo nic nevěděl. Domluvili jsme se s náčelníkem Puluwas, že přijedeme v druhé půlce listopadu. A tak jsme hledali jinou možnost jak se do Puluwas dostat. Jednou týdně by měla jezdit po řece loďka jako místní doprava. Ale je to nejisté. Jezdí a nejezdí. A také by nás nevzali s nákladem. Jediná jiná možnost, na kterou jsme se kdysi ptali, tedy že bychom jeli loďkou soukromě, tak tato možnost by stála 8000. Věřili jsme, že tolik platit nebudeme.
Modlili jsme se a promlouvali k horám podle Marka 11:23. Důvěřovali jsme Bohu, že má vše ve svých rukách a že On ví nejlépe jak a kdy nás do Puluwas dostat. Uplynul týden a žádané peníze nepřišly. Situace se ještě trochu zkomplikovala. Ztratil se mi mobilní telefon přesně ten den, kdy do Jinotega přijel jeden bratr křesťan (ze skupiny zdravotníků), s kterým jsme nutně ohledně naší cesty potřebovali mluvit. Několikrát jsme mu volali, kdy že přijede do Jinotegy. A když přijel, byli jsme bez spojení a nesešli jsme se.
O pár dní později jsme se s ním domluvili, že by si půjčil loďku a o víkendu, by nás do Puluwas zavezl. Chtěl to pro nás udělat zdarma jako službu misii a počítal jen náklady na benzín. Vyšlo by to na 5 000. Aby nejel řeku sám, potřebuje minimálně jednoho pomocníka. Nabídl se jeden pastor, že by odpichoval bidlem. No co víme, tak ten pastor nikdy na řece nebyl, ale bylo to dobré, že se církev takto chtěla zapojit. Domluvili jsme se tedy na tuto sobotu 4.12. Teď ještě jak se dostat do Ayapalu odkud jede loďka.
Se všemi našimi barely, s plynovou bombou, se psem a kytarou. Autobus z Jinotegy do Ayapalu jede 10 hodin s přestupem. A jak se dostat na autobus a do přístavu s takovým nákladem? Prostě nebylo v našich silách to nějak chytře vymyslet, vyřešit. Zkoušeli jsme zjištovat cenu za dopravu autem, kdo by nás tam odvezl. Ačkoliv Ayapal od Jinotega může být asi 180 km, cesty jsou náročné tak pro 4x4 náhon. Cena byla kolem 2000 a to člověk ještě neví, kdo ho veze. Paní z naší ulice, která se mnou domlouvala podmínky, říkala, že mají auto v dobrém technickém stavu, a že kdyby náhodou cestou něco na autě selhalo, pak už pomůže jen papa čul. Cože? Kdože? No přece papa čul. Tak mi Nikaragujci říkáme Ježíši. To se naučte, když jste teď v Nikaraguii. To je taková láskyplná přezdívka. Ještě, že jsem se držela, kvuli sousedským vztahům. Jinak bych jí řekla, že to její převrácený pánbíčkářství jí nejen nepomůže, ale že to je dáblovina. Takže nám bylo jasné, že s uctívačema papačula nepojedem.
Náš pastor Juan má už dlouho naplánovanou cestu do Ayapalu na pastorské setkání na 7.12. Také nám řekl, že nás do Ayapalu velmi rád zaveze i kdykoliv jindy, pokud bude mít volno. Jenomže pastor Juan je zároveň presbyterem kraje a jedním z národních vedoucích AdD a tak je často na cestách i několik dní v týdnu. A taky se momentálně staví nová budova církve a pastor Juan má tak nabitý program, že jsme ho nechtěli obtěžovat.
V úterý 3 dny před plánovanou sobotní cestou (a popravdě dosti komplikovanou) nám přišla zpráva, že zdravotníci dostali dotaci a můžeme jet s nimi právě ten týden, kdy náš pastor musí jet do Ayapalu. HALELUJA! HALELUJA! HALELUJA!
Naše důvěra v Boha byla posílená. Věříme, že vše je a bude ještě lepší než v původním termínu. Nemusíme platit za cestu loďkou, protože se vejdeme do výpravy, a cesta do Ayapal je také vyřešená. A nejen to ještě mnoho bonusů navíc. Moc vám děkujeme za modlitby.
To že jsme neodjeli 23.11. mimo jiné znamenalo, že se dokončili ještě důležité věci a mohli jsme ještě požehnat lidem tady v Jinotega. Pavla se zotavila z nějakých symptomů chřipky. Zbyněk se také zotavil z toho samého. Takže jsme si ještě mohli trochu odpočinout v pohodlí města. Dokonce ještě vznikly dva nové letáčky ve španělštině.
Co se dokončilo
Po celý čas jsme se modlili za lidi z naší ulice. Během posledních 14 dní jsme mohli s některými mluvit o naléhavosti evangelia a o jejich potřebě odevzdat jejich život Ježíši. Syn jednoho našeho souseda, chlapec z katolické rodiny, začal chodit k nám do církve. Přivedla ho tam jeho teta. Dnes jsme zvali jeho tatínka, tedy našeho souseda.
Další chlapec, 15 letý Kristian, který k nám denně chodil na čtení z Bible, dostal od nás základy z Písma. Vše si pečlivě psal do sešitu. Vykoupení, křest vodou, modlitba, Ježíš Slovo Boží, rozsévání, sklizeň, moc slov. A na poslední hodině jsme si malovali most spasení. Když jsem se modlila, co ještě potřebuje vědět, Duch svatý mi připomněl, co mě kdysi po obrácení učil můj pastor. Bylo to o tom, jak se hříšný člověk svými skutky snaží dostat k svatému Bohu. A jediný most nad propastí hříchu a smrti je kříž Ježíše Krista, přesněji jeho oběť. Až do té chvíle jsem netušila, co v Kristianovi dříme. Koupili jsme obrovskou čtvrtku a malovali a Kristián byl úplně nadšený. Maloval červeně plameny ohnivého jezera. Ty sice nebyly v původní předloze, ale jeho to fascinovalo. Odnesl si velký plakát domů. Ještě od nás dostal letáček o svědcích Jehovových.
V evangelických církvích v Nikaragui je mnoho radostných písní a v mnohých se zpívá o Jehovovi. Jeden skůček pro Jehovu a zamáváme Jehovovi a zatleskáme Jehovovi. No, a když takový mladý křesťan jako Kristian přijde do církve a toto slyší a pak se ho snaží pro svou organizaci získat svědkové Jehovovi, tak v tom ten kluk má hokej. Připadá mu dobré to i to. Tam, kde my máme jméno Hospodin, a v anglické Bibli je jednoduše Pán, mají ve španělsky mluvících zemích v Bibli jméno Jehova.
Takže jsme Kristianovi požehnali a odevzdali ho do Božích rukou. Na naší skupinku navazuje další ve vedlejší ulici, takže tam může Kristian chodit a taky jsme mu řekli, že potřebuje chodit do církve, nechat se pokřtít atd.
Včera jsme navštívili jednu milou, věrnou sestru. Je mladá, miluje Ježíše a věrně mu slouží. Ve velmi skromném domě, kde bydlí, bydlí ještě její starý otec, a dvě sestry. Celá rodina, kromě Angeliky jsou katolíci. Takže v domě s jednou místností, kde všichni bydlí, je oltář se soškou nějaké paní a neustále jí tam zapalují svíčky a smrdí tam kadidlo. Když se někdo z takové rodiny obrátí a znovuzrodí, rodina se na něj vrhne a snaží se ho odradit a odvrátit a někdy třeba takového nového křesťana vyhodí z domu i z rodiny. A takových rodin je tu mnoho. Kristian je z takové podobné rodiny.
V Nikaragui jsme 8 měsíců a čím dál víc se nám otvírají oči a vidíme nuznou a sirovou chudobu, ve které tu lidé žijí. Jinotega je poměrně bohaté město. Místní bohatství je káva. Právě se sklízí. Všude v okolí se pěstují fazole a zelenina. 15 letý chlapec za celý den práce, nošení 90 kilových pytlů a vykládání a nakládání kamionů vydělá 100 cordob tedy necelých 5 dolarů. Dělník na výkopech za 8 hodin práce vydělá 80 cordob. 1 kilo fazolí stojí 60 cordob. Rodiny jsou tady mnohapočetné. Mají obvykle 3-6 dětí. Fazole a rýže jsou základní potraviny. Ženy jsou obvykle doma a nemají zaměstnání. Různě přivydělávají. Z části domu si udělají obchod na potraviny, nebo vaří a prodávají jídlo ostatním, nebo nosí těžké náklady zeleniny nebo pečiva na hlavě nebo na ramenou a prodávají po ulicích.
Zvenku pěkně natřené domečky se tváří útulně. Vevnitř je často hliněná podlaha nebo holý beton, holé neomítnuté stěny, tma, vítr a průvan uvnitř. Pozvala nás na oběd jedna milá paní doktorka, její muž je advokát. Už mě to ani nepřekvapilo, že vaří i venku na ohništi. Za odpolední návštěvu Zbynovi průvanem zčervenali oči. K obědu byla bohatá polévka a v ní to nejlepší co nám mohli nabídnout. Už jsme se naučili říci, mě jenom trochu, nemám moc hlad. My toho moc nesníme. Nebudu vám popisovat polévku, asi byste jí mnozí nejedli. My nemohli odmítnout. Pomodlíš se, požehnáš tomu a věříš, že z toho zas nebude průjem.
Mnoho lidí vaří na dvoře na ohni, protože nemají na plyn. Mnoho skromných domečků v bohatém městě Jinotega je uvnitř chudějších než pražské skvoty. Z takových příbytků vyráží denně muži za prací a těžce dřou. Ženy se upraví, nalakují si nehty, čistě a hezky se obléknou. Když je potkáš na ulici, nenapadlo by tě, jak bydlí, jak žijí. Když je neděle v církvi sestry mají krásné šaty. Buď ze secondhandů (to co se v USA vyhazuje) nebo jim je někdo ušije. Když už tě pozvou domů, nebo náhodou někdo známý sedí před nějakou kůlnou, když vidíš, jak tu lidé bydlí a žijí, stále víc nás to nějak dostává. Stojíš tam, nedíváš se okolo, zaměříš se na toho člověka, aby na tobě nepoznal ten šok a lítost. Uvědomili jsme si, že v Čechách když se řekne domov, je to spojené s představou něčeho útulného, a taky je v tom světlo a teplo a nějaký můj koutek. V Kostarice a v Nikaragui tím víc, jsme viděli útulný domov zcela výjímečně. Zato neútulných, sirových, tmavých a studených domů a příbytků je tady většina.
Marie
Poslední týdny k nám chodila prát Marie. Je to milá křesťanka. Celý život si vydělává jako pradlena. Její muž je řidič. Mají jednu holčičku. Je jí asi 7 roků. Marie si obvykle vydělá 50-80 cordob za den. Nedávno nás pozvala domů, že se s námi chtěla rozdělit o juku z pole jejího otce. Pronajímají si bydlení v úplně staré, úzké garáži za 700 cordob měsíčně. Koupili jsme její dcerce hodně obyčejnou panenku za 20 cordob. Když jsem se jí ptala příště, jak si s panenkou hraje, vysvětlila mi malá Karina, že si panenku nechala v igelitovém obalu, aby si jí neušpinila a nepomačkala jí šaty. Karinka mi na rozloučenou napsala dopis a namalovala obrázek a vložila mi do dopisu 1 cordobu. Když přišla příště, přečetli jsme jí z galatským, že co kdo rozseje to také sklidí a z Lukáše dejte a bude vám dáno, dobrá míra….a mluvili jsme s ní o zasévání a sklizni. Požehnali jsme tu jednu cordobu jako její vzácné semeno. Zbyněk jí pak vysypal do dlaní hrst mincí a řekl, že to jí tady zatím vyrostlo.
Karinka si u nás už kdysi prohlížela fotku dětí ze školy v Puluwas. Okamžitě si všimla, že děti jsou bosí a nemají si co obout. Poprosila maminku, jestli by jim mohla poslat svoje žabky, co měla obuté na nohou. Maminka řekla, že je doma umyjí a donesou jako dárek dětem do Puluwas. Dnes mi řekla, že Karina chce poslat žabky a sandálky jestli to tam do Puluwas vezmeme. Vzali jsme si spolu fotku a Karinka mi ukázala pro jaké holčičky to je. A co ty ostatní? Bude jim to líto a budou si myslet, že je nikdo nemá rád. Vysvětlila jsem Karince, že dvoje botičky tam vzít nemůžeme. Že by to muselo být pro všechny děti. Taky jsem jí řekla, že Bůh zná její srdíčko a že je to jako kdyby to udělala.
Puluwas
Co se týká bot a oblečení a vůbec dárků do Puluwas. Nakoupili jsme sešity, tužky, propisky, pastelky, ořezávatka. Ještě dva míče pro děti. Paní sousedka nám dala papíry na malování. A jedna sestra z církve donesla plnou tašku bonbonů a sladkostí. Nebyl by pro nás problém nakoupit žabky a sandálky a holinky pro děti v Puluwas. Tím víc, když nám Bůh tak štědře zaopatřil cestu. Ale mnoho lidí, kteří začínali takové podobné misie např v Talamance mezi domorodci Bri bri nás varovali, abychom neudělali stejné chyby. S dobrým úmyslem dopravovali do těchto komunit šaty, jídlo, různé potřeby a lidi to zkazilo. Potom nestáli o Boží slovo a o to činit pokání a obrátit se k Bohu, k Ježíši Kristu, ale jen chtěli, dej mi, dej mi, jsi přece křesťan.
Hledáme v tomto moudrost Boží. Dostala jsem od ministerstva vzdělávání 2 knihy pro dospělé yo sí que puedo. Já ano mohu. Podle nich se učí číst a psát. Mě by to moc bavilo pomoci více lidem a především ženám na Bocay, aby se naučili číst a psát. V Amaku jsme se setkali s jedním bratrem křesťanem. Kdysi byl čaroděj a pak se obrátil. Byl celý šťastný. A jak to bude dál? Neumí číst a psát a španělsky mluví trochu. Už víte, že Bible ani nový zákon nejsou v řeči mayangna Bocay. Takže by mě bavilo pomoci s učením a určitě by to posloužilo i k šíření Božího slova.
Taky by byla možnost udělat si zdravotnický rychlokurz. Mluvila o tom se mnou paní doktorka z církve. Ať se na to připravím, že jen proto, že jsem bílá a přijíždíme pomoci, že mě budou volat k porodům a očekávat zdravotnickou pomoc atd. To by se mi také líbilo udělat si ten kurz. Tím spíš, když teď se zdravotníky spolupracujeme a tvoří se mezi námi vztahy a důvěra. Ale. Člověk se nerozkrájí. A naše hlavní a zaměření a náš cíl je kázat evangelium, vyučit učedníky, založit evangelické církve. S kurzy alfabetizace (nejedná se o kurzy alfa, ale o vymýcení analfabetizace. analfabet je člověk, který neumí číst a psát) musí pomoci někdo jiný, stejně tak se zdravotnictvím a hmotnou pomocí. Jídlo, oblečení, Bible, základní hygienické potřeby, moskytiéry, léky. Modlíme se za další misionáře a křesťany na Bocay.
Vezeme asi 20 knížeček Janova evangelia. Koupili jsme do kostela lopatku koště a na zametání. Vezeme dárky z Čech. Obvazový materiál a léky. Fotky z minulé návštěvy.
Jak jsme nakoupili nádobí a mačety a potřeby na život u řeky, a jak máme v plánu tam později žít delší čas, člověk by si myslel, že si to přiveze zpátky do města, a až tam zas pojede, nebude si to muset kupovat znovu. Uvědomili jsme si, že tam zřejmě většinu věcí necháme. Oblečení, věci do kuchyně, hodiny, nářadí, provazy, sekeru, lopatu atd. protože když to tam nenecháme my, tak to prostě a jednoduše nebudou mít. Podmínky, ve kterých tam lidé žijí, známe my Češi z televize nebo z knih. Ale je to jako sytý hladovému nevěří. Nebo dobře se to čte, ale zkuste to žít.
Tvárnice pro církev
Od srpna se začalo v církvi se stavbou nové budovy pro 2 000 lidí. Peníze na stavbu nejsou, takže se pracuje postupně. Veškeré sbírky (kromě misijní) jdou do stavby. Kdo může, pomáhá se stavbou. Dělají se různé burzy a tomboly. My jsme dali 2x dobré finanční semeno do základů. Domluvili jsme se, že naše misie je tady pro duše a ne pro domy, takže pak už jsme nepřispívali. Kdykoliv se veřejně vybíralo a kdo dá víc, my už nic. Ale vždy, jsme dávali dobré semeno do misijní sbírky. Momentálně je potřeba koupit 1500 tvárnic. Měli jsme na srdci koupit 10 tvárnic což je 120 cordob. Takže česká církev má podíl i na stavbě církve v Jinotega a na misiích v Ekvádoru, v Paraguayi, v Peru.
Vánoce
Už od konce listopadu se tady prodávají vánoční ozdoby a lidé mají doma kromě oltářů ještě vánoční stromeček. Na krásných borovicích se uřezali větve a zavěsili se barevné žárovky politické strany pana prezidenta. V obchodech zní koledy stilu muzika rančera. To je takový místní vesnický umcaca stil. V Nikaragui neznají sníh, ale v seconhandech mají na prodej boby i sáňky. S prvním dnem prosince nezačal advent, ale měsíc oslav nějaké neposkvrněně počaté Marie. Ptala se nás moje rodná sestra, co si s sebou berem na oslavu vánoc. Řekli jsme jí, že plechovku sladkého mléka. Nalepili jsme si do Bible malý kalendář prosinec 2010 a na rok 2011. Abychom vůbec věděli, který je den a kdy se máme vrátit do civilizace. A jak prohlásila má sestra, abychom věděli, kdy si plechovku otevřít.
Misie je požehnáním
Před 8 lety byli asi dva roky v Praze američtí misionáři Joe a Lisa. Přijeli po letech z misijního pole v Thajsku. Když odjížděli do USA, přišli za námi, že Bůh jim řekl, že nám mají dát jejich auto. Byla to starší Škoda Forman a měla za sebou už několik majitelů. Ale bylo to dobré auto s výborným motorem. No, pro nás to byla velká výzva. V té době jsme s penězi sotva vyšli z měsíce na měsíc. A představa auta pro mě byla, že je to žrout peněz a že ho vůbec nepotřebujeme. Co já vím, nikdy předtím jsme se za auto nemodlili a vždycky jsme říkali, že až budeme na té misii v Africe, Bůh nám dá auto i s řidičem.
Museli jsme hodně vyznávat, že Hospodinovo požehnání obohacuje a trápení s sebou nepřináší. Věděli jsme, že je to opravdu Boží vůle pro nás mít auto. Bouraly se bariéry a limity v naší hlavě. Museli jsme překonat různé překážky a výzvy. Víte, že pak jsme jezdili po Čechách a auto pro nás bylo opravdovým pomocníkem a požehnáním nejen pro nás. Takže často nejde jen o dar samotný, ale o změnu, kterou dar vypůsobí.
Sestra Juaníta je svobodná, je jí kolem 40 let. Naplno slouží v církvi. Od samého začátku co jí známe, jsem měla na srdci jí koupit něco nového hezkého na sebe. Přesně ten den co jsme měli odjet a neodjeli, jsme šli s Juanítou do obchodu a nově se oblékla. Sukni, halenku i boty. Věděli jsme, že se nejedná jen o kus látky na tělo, ale že je to důležité pro její smýšlení a růst. Boží dobrota, ta člověka promění. A Juanítu to nejen rozsvítilo fyzicky, ale věříme v dobré ovoce i v její službě.
Připomnělo mi to, jak jsme kdysi ve Španělsku šli do jednoho butiku s jednou naší blízkou přítelkyní. Jmenuje se Candida. Bylo jí v té době asi 73 roků. Kdysi byla na misiích s manželem, pastorovali církev a teď byla sama bezdětná vdova. Jako vdova si už na sebe roky nic nového nekoupila. Koupili jsme jí šaty a halenku a ještě si i ona koupila jednu halenku. Moc jí to slušelo. Asi po roce jsme se dozvěděli, že se bude vdávat. Radovala se, že má novou velkou rodinu. Hodně dětí a vnoučat. Učila se jejich jména. Její nový manžel, byl také vdovec a také pastor. Nejde o věci. Jde o to, že Hospodinovo požehnání obohacuje a trápení s sebou nepřináší. Také jsme koupili jednomu chlapci kolo.
V listopadu Bůh naší misii finančně velmi požehnal. Misie je momentálně podporovaná z Čech. Ačkoliv občas v církvi sloužíme, tady v Nikaraguii jsme zatím nedostali žádnou sbírku. Modlíme se, aby se do naší misie finančně zapojili i místní nikaragujské církve. Nejde o to, že bychom měli nedostatek. Jde o to, aby se místní lidé naučili dávat. Podporovat misii. Investovat do Božího díla. A nejen v rámci jejich církve.
Zmínili jsme se už, že jsme udělali 2 nové letáčky ve španělštině. Jeden je o Svědcích Jehovových a o jménu Jehova. A druhý je o prosperitě. Totiž španělské slovo PROSPERIDAD má v sobě rozkazovací způsob DAD a to znamená, dejte nebo dávejte. Protože prosperita je o rozjímání a činění Božího slova a o dávání. O rozsévání a sklizni. O Božím požehnání a o tom, že člověk to nezadrží ostatním, ale naopak stane se pro Boha použitelným k požehnání ostatních.
Loučíme se s vámi. A těšíme se, až se vám opět ozveme.
Přejeme vám radostné a požehnané vánoční svátky.
V novém roce 2011 naplňujte vaše Boží povolání a uskutečňujte Boží sny.
Zůstáváme s vámi v Duchu, v lásce, ve víře a v pravdě evangelia.
Vaši Zbyněk a Pavla Klingerovi
Vaše misie Ježíše Krista