13.2.2013 brzo ráno ve 3.20 pro nás přijel bratr Frank a odvezl mně i pastora Fanora a můj náklad na zastávku autobusu v Jinotece. Vezl jsem 2 krabice Biblí ve španělštině, 1 krabici Nových zákonků šp od Gedeonů a 1 krabici studijního manuálu pro mladé. 600 letáčků v mayangna. Ještě můj barel a batoh. (balení viz foto) Vezl jsem letáček z loňského roku o jménu Ježíše Krista a nový letošní letáček Probud se mayangna a zázáří ti Kristus. Do zony jezdí různé křestanské misie a kromě španělských Biblí rozdávají materiální pomoc nebo poskytují lékařskou pomoc a podobně. Naše misie je jediná a jedinečná v tom, že vozíme a rozdáváme Boží slovo v jazyce mayangna. Tentokrát jsem měl v plánu navštívit 4 komunity. Projít je a rozdávat letáčky po domech. Komunitu Samasca, Pilawas, Peňa blanca a Puluwas.
Po 10 hodinách cestování autobusem jsme dorazili do Ayapalu. Začalo suché období, takže je na prašných cestách hodně prachu. Kromě očí je člověk celý od prachu. V Ayapalu jsme našli nocleh. Nakoupil jsem kafe, cukr, rýži, zeleninu a benzín pro mou cestu. Kromě potravin pro mne jsem ještě nakupoval potraviny jako dary do rodin v Samasce a v Nawawas. Další den brzo ráno jsme byli připraveni odplout. Museli jsme, ale čekat ještě na pastora Isidora. Toto zdržení způsobilo, že cesta byla nebezpečná, protože jsme doplouvali až za úplné tmy.
Řeka je hodně vyschlá, málo vody, museli jsme lodku hodně tlačit a odstrkovat bidlama. Pluli jsme po proudu dolů, na malé lodce s motorem suzuki 15 koní. Bylo nás 12 lidí a velký náklad. V komunitě Wiso jsem předal prvních 20 španělských Biblí. Při minulém výjezdu mě o ně poprosili. Pak jsme zastavili v Nawawas, protože jsem měl na srdci předat bratrovi kafe a cukr zeleninu a mýdlo co jsem pro ně nakoupil. Nic nebylo předem domluveno, ale později bratr Rosario vydával svědectví. Byl velmi unaven po práci a doma nebylo ani kafe ani cukr. Abyste tomu porozuměli. Kafe je zde něco jako voda. Od rána je na ohništi po celý den konvice s kávou a pije se káva několikrát během dne a stále se přidělává další kafe. Kafe je vždy k jídlu místo nápoje. Pijou ho jak dospělí tak děti od uplně nejmenších batolat. Takže bratr Rosario měl chut na kafe, ale nejbližší místo, kde ho mohl koupit, je velmi daleko cestou džunglí. Najednou připluje lodka a na ní já, a předávám Rosariovi pytel s potravinami, kde je i půl kila kávy a cukr. Bratr Rosario, svědčil všem o Boží dobrotě k člověku.
Asi hodinu cesty před Samascou u Amaku jsou velké a nebezpečné peřeje jmenují se Okatulu. Tam jsme právě dopluli už za tmy. Museli jsme vyložit veškerý náklad (cca 500 kilo) a lodku přenést v peřejích přes kameny. Další peřeje jsou u Samascy. Na lodce zůstal jen Fanor ještě s jedním mužem a náklad a my ostatní jsme museli peřeje brodit. V jednom místě je silný proud. Bratrovi Fanora se podařilo překonat proud a dostal se na skálu. Pomáhal mi, tím že mi podával ruku. Musel jsem skočit do proudu a on mě rukou chytil a přitáhl na skálu.
toto praví Hospodin, "Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Podle Izajáš 43:1,2
Ve čtvrtek kolem 8 večer jsme dopluli do Samascy. Všichni měli radost ze shledání. Dovezl jsem dcerce Fanora panenku z Čech. Měla z ní velikou radost.
Následující den jsem začal rozdávat letáčky. Do domu Elidy a Fanora přijde mnoho pocestných a odpočinou si tam, a dostanou většinou kávu a rýži a fazole s jukou. Také přišlo mnoho lidí ze Samascy. Odpoledne jsme šli navštívit bratra Conchu. Jestli sledujete naší misii, bratr Concho je ten bratr, co přišel při výbuchu granátu o část nohy až ke kolenu. Rozdělal oheň, aby na něm vařil, a v zemi byl nevybuchlý granát. Potom byl dlouho v nemocnicích a v rekonvalescenci. Několikrát jsem ho navštívil. Bratr Concho se vrátil do rezervace, má protézu. Zrovna když jsem přijel, chystalo se vše na děkovnou bohoslužbu za bratra Concha. Zabilo se prase a peklo se místní pečivo. Na sobotní bohoslužbu se připravovaly i prostory pro hodně lidí. Bohoslužba byla ne v církvi, ale u bratra Concha. Zarazily se bambusové kůly do země a přehodila se přes ně plachta.
V sobotu dopoledne se sjelo asi 80 křestanů a byla děkovná bohoslužba. Děkovali jsme Bohu, že bratr Concho žije a vrátil se domů. Rozdával jsem letáčky v mayangna i španělské Bible a gedeonky. Ještě večer přišel bratr Concho s rodinou na večerní modlitby do domu pastora Fanora a Elidy. Velmi se mě dotklo, že ačkoliv sestra Jacinta měla hodně práce s obsloužením všech hostů, ještě večer přišli na společnou bohoslužbu.
V neděli bylo shromáždění v církvi. Bratr Julio četl z Božího slova a po modlitbě se rozplakal a začal prosit další bratry i sestry za odpuštění. Začali plakat další a navzájem prosili jeden druhého za odpuštění. I za mnou přišli bratři i sestry a prosili mě o odpuštění. Když o mně špatně mluvili, nebo mě chtěli využít. Shromáždění trvalo více než 4 hodiny. Přišli na něj také dvě nové rodiny z Peňa blancy. Věřím tomu, že na jejich obrácení má podíl i naše misie.
V pondělí jsme jeli do San Andres. Cestou zpět jsem navštívil komunity Pilawas a Pena Blanca. Pilawas je malá komunita a Peňa blanca je velká komunita. Rozdával jsem tam letáčky, Bible i gedeonky. Chybí mi pomocník. Chodil jsem sám dům od domu. Ve dne bylo vedro a byla to únavná práce.
V noci bylo hodně chladno, měl jsem horečku a všechno mě bolelo. Fanor měl problémy se žaludkem a bolelo ho celé tělo. Ráno jsme měli naplánováno jet do Puluwas. Chtěl jsem to zrušit a jet jiný den, ale řekli mi, že to nejde. Fanor nechtěl vzít motor, protože byla nízká hladina vody. Muselo se bidlovat. Přijeli jsme do Puluwas. Rozdával jsem tam letáčky, Bible i gedeonky. Ptali se mě, jak se daří mé rodině. Náčelník komunity Juan mi osekal kokos a podal mi ho. To mě občerstvilo. Vrátili jsme se do Samascy odpoledne. Od 17 hodin bylo shromáždění. Byli jsme unavení, ale štastní.
Ve středu ráno jsem se šel mýt do řeky a řekl jsem Bohu, že práce už je udělaná a že potřebuji loďku na cestu zpět. Nic nebylo domluvené. Bůh mi lodku poslal. Přijela večer. Právě se totiž po řece Bocay rozvážela potravinová pomoc pro školy. Motorista, který řídil lodku, byl bratr v Kristu Guillermo. Ten, který nás skoro před 3 roky vezl na naší první výpravu do San Andres. V Samasce Guillermo přespal a ve čtvrtek ráno odjížděl do Wiwilí do přístavu na řece Coco. Mohl jsem jet tedy s ním.
Hospodin tě učiní hlavou a ne chvostem, Deuteronomium 28:13
Ještě jedno svědectví chci s vámi sdílet. Ve středu večer, před mým odjezdem šel pastor Fanor se svým synem Hilderem navštívit bratra Conchu. Bratr Concho chtěl, aby se za něj Fanor modlil. Zpět se Fanor a Hilder vraceli už za tmy. Na zpáteční cestě, cesta je asi 20 minut chůze, Hilder málem šlápl velkému hadovi na ocas. Jak ho uviděl, přiskočil Fanor a mačetou hadovi usekl hlavu. Had je prudce jedovatý. Česky je to tip křovináře. Když pak vyprávěli tu příhodu v domě, okamžitě jsem si vzpomněl na verš z deutoronomia, že tady na zemi jsme my křestané za hlavu a ne za ocas, a že jsme to my, kdo tady má autoritu.
Ve čtvrtek ráno jsem se vydal na zpáteční cestu domů. Cestovali jsme 2 dny na řece. Do přístavu do Wiwilí se nedalo doplout, protože je období sucha a je málo vody a neprší. Poslední úsek jsme jeli dvě hodiny autem. Vyspal jsem se ve Wiwilí a další den jsem pokračoval autobusem domů.
Díky Bohu, jsem dojel v pořádku. Jen jsem pak doma celý týden měl bolesti ledvin. Protože v Bosawas ve dne bylo hodně teplo a v noci chladno. Zřejmě jsem v noci v hamace přistydl.
Ještě vám píšu, že jsem po dvou letech jedl ryby. Ulovil je Hilder a Jacinto. Toto zmiňuji jen proto, že je to paradox. I když jsme v zemi dvou oceánů, ryby se tady nedají koupit čerstvé. Jednou jsme koupili ryby z nedalekého jezera a tak smrděly, když se smažily, že jsme je nejedli. A ty co se tu poskrovnu prodávají mražené, nebudí důvěru. Jsou plné ledové tříště a také tady každou chvíli vypínají elektřinu třeba na celý den. Takže jsem si s velkou chutí dal ryby. Věřte, že v Čechách máte mnohem lepší a větší možnosti jíst jakékoliv i mořské ryby, než my tady v Jinotece.
Misie byla úspěšná, jen jedna žena si odmítla vzít letáček. Jedna z asi 300 lidí. Lidé se na letáčky těší a ptají se, kdy zase přijedu. Udělal jsem vše, co jsme plánovali, a další výjezd bude na podzim.