2. církev v Kostarice
18. 3. 2010
Církev v Kostarice. Jste zvědaví jaká je církev v Kostarice? Netroufám si na tuto otázku odpovědět, ale můžu se s vámi podělit o naše postřehy. Církví je ve městě hodně a z doslechu se domníváme, že jich bude hodně i na venkově. Církve jsou velké několikatisícové, i několikastovkové i takové na jaké jsme zvyklí u nás. Mají tady k dispozici několik křesťanských kanálů v televizi i stanic v rádiu. Včera byla neděle a Zbyněk byl v samoobsluze v potravinách. U kasy, tam kde jsme zvyklí, že bývají časopisy, byly cestovní Bible. Jedna byla v papírovém obalu a druhá v plechovém. Bible na cesty v plechovce. Dnes jsem byla v tržnici. Úplně nenápadný krámek mezi ostatními obchody, tam kde mají ryby a maso a mačety a zboží jako u nás, vyjdete po schodech a je tam křesťanský obchůdek. Knihy, Bible, hodně suvenýrů. Dost času trávíme na cestách v autě. A aut s rybičkou tu jezdí opravdu hodně. Celkově je tu na naše poměry mnoho evangelikálních křesťanů. Ale mnoho bratrů a sester i pastoři nám říkali, že se tu teď hodně vyučuje o prosperitě a církve mají na všechno programy, ale už nejsou tolik venku jako předtím. Poprosili jsme naše přátelé ať nám z církve donesou letáčky na rozdávání. Byli překvapení naším přáním a vysvětlili nám, že letáčky už teď v církvích nemají, protože tam mají církevní buletiny a informace o programech církve. Na všechno teď mají strategie. Řekli nám, že letáčky se dají koupit v křesťanských knihkupectvích. Dnes v obchůdku mi ale řekli, že nic takového nemají. Že dřív to bývalo, ale teď už ne. A vy víte, že rádi šíříme evangelium právě s pomocí letáčků. HALELUJA!!! Bůh nám dal prozíravost. Pro jistotu jsme si vezli naše letáčky od bratra OSBORNA, které jsou ve španělštině. Takže dnes jsme nechali nakopírovat prvních 100 letáčků. Ale bylo to v samoobsluze na potraviny, takže kvalita nic moc. Příště vyhledáme kopírovací centrum. Takže jsme vybaveni alespoň do začátku.
Včera jsme byli v církvi CESTA. Církev má asi 150 členů, ale sejde se tak do 100 lidí. Setkali jsme se tam s jedním americkým vědcem a s instruktorem potápění. Vzpomněla jsem si na podobné setkání v jedné církvi v Teplicích. Tam jsme se setkali s manželi z Ruska a ten bratr byl raketový inženýr a jeho manželka měla podobnou profesi. Bohoslužba probíhala tak jak to známe u nás. Oznámení, chvály s tancem, svědectví, kázání…Kromě hlavního pastora jsou tam pastoři (vedoucí) pro mládež do 14 let pastoři pro mládež od 14, pastoři pro manželské páry, kteří jsou manželé déle než 15 let a jiní pro méně než 15 let a pro muže a pro ženy a taky mají kurzy alfa atd. Co nás úplně překvapilo a požehnalo nás, byl prostor, ve kterém se křesťané schází. Zastavili jsme před nemocnicí, která je křesťanská a řekli nám, že tam pracují nejlepší odborníci. Vešli jsme tedy do prostorné haly, a vyjeli výtahem někam nahoru. Tam jsme nechali malou Ashley v dětské službě. Krásné útulné místnosti s kobercem a prosklenými okny a dveřmi se nám líbily. A teď do církve. Očekávala jsem nějaký kongresový sál nebo nějakou důstojnou halu a místo toho jsme dorazili do garáží. Normální prostor průjezdných patrových garáží, na které jsme zvyklí z obchodních center. Chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomila. Žádné koberce ani speciální ozvučení. Žádné „důstojné“ prostředí. Garáže a skládací židličky, dopravní značky na betonu i na sloupech. A nádherná Boží přítomnost. Když lidé plakali, řadami procházeli sestry s krabičkami papírových kapesníčků. Po bohoslužbě se židličky poskládali do železných klecí na kolečkách a garáže byli zase funkční. Kázání bylo o modlitbě. Právě zahajovali týden modliteb. Líbilo se nám, že neinvestují mnoho peněz do prostorů, aby to bylo důstojné, ale bylo vidět, že je to církev pro lidi.
Ve většině rodin tady den začíná rozedněním tedy kolem 6 hod ranní. Náš den začíná tak kolem 7 hod a spát chodíme pozdě večer. Počasí je tu neobvyklé pro tuto dobu. Mělo by být horko, ale dnes lilo celý den. Období deštů, ale začíná až v květnu. Pro nás je dobré, že naše kůže si na teplo a sluníčko zvyká postupně. Počítali jsme s tropickým horkem, a unese se i mikina, bunda apod. A je velký rozdíl mezi počasím v horách a jinde. Jeden a ten samý den, může být zima v horách a vedro ve městě. A hory jsou tu opravdu všude. My středoevropani jak vysvitne sluníčko, už tričko, kraťasy. Tady i v horku mnoho žen nosí dlouhé džíny a někdy vysoké boty pod kolena jako kozačky. Ženy rádi nosí dlouhé nebo alespoň velké naušnice.
Občas nám Kostarika trochu připomíná Španělsko, takže některé věci už náš mozek nemusí zpracovávat. Jinak je to obrovské množství informací. Přepočítáváme místní kolony na dolary a pak koruny, učíme se, jak se chovat, (Kostaričani si potrpí na zdvořilosti), jak se jí které ovoce atd. Můj tatínek mi dal dobrou radu na cestu, ať jsme pokorní a poslušní rad místních lidí. Často na to myslím. Zbyněk ochutnal syrovou panamskou chili papričku. Tady se jí mnoho druhů čili a některé jsou casi muerte tedy téměř smrt. Znamená to, že je jí jen otrlí, kteří jsou zvyklí. A většinou chuť čili trochu sráží cibulí a octem a dělají takový salát. Ta panamská chili paprička je silná i na místní poměry. Nikdo jí nejí syrovou. Nejvíce Zbyňka pálily ruce a prsty. Díky Bohu je v pořádku. Při té příležitosti nás poučili, že tady existuje strom, kterému říkají nafukovací. Když si pod něj člověk stoupne, tak hned oteče a pálí ho kůže.
Byli jsme teď několik dní v domě Rodriga. Rodrigo je ten bratr co neuměl číst ani psát a teď má pekárny. Rodrigo byl několikrát v Talamance a doma měli spoustu fotek z misijních výjezdů do Talamanky. Znají jednu indiánku, která mapuje tzv. bílá místa v horách, kam ještě nedorazilo evangelium. Indiánským rezervacím se tu říká zona indigena tedy zona domorodců. Takových rezervací tu mají několik. Sami místní misionáři mluví o tom, že mnoho misionářů, kteří sem přijdou chtějí mít pohodlný dům i život. Nikdo nechce jít nahoru do hor, je tam zima, nepohodlí, divoká zvířata a komáři. Říkají, že takoví misionáři jako byli předtím, už neexistují. Ale to je nesmysl, proto jsme tady. Rodrigo nás vzal na malý ranč, který má na atlantickém pobřeží. Tedy od moře je to asi hodinku, takže u moře jsme ještě nebyli. Mimo město tedy na venkově není tolik mříží před domy. Jeli jsme kolem kávových a banánových plantáží a polí s cukrovou třtinou. Ranč byl sbitý z prken, a prkna byla z vavřínových stromů, které rostli na zahradě. Uvnitř po stěnách ranče běhali tmavé i bílé ještěrky. Na zahradě bylo množství ovocných stromů. Trochu se mi všechno to ovoce a jeho názvy i účinky motají v hlavě ale poco a poco. To znamená trochu a trochu neboli krok za krokem se učíme. Viděli jsme, jak sekat zelené kokosové ořechy, ve kterých je osvěžující kokosová šťáva. Banánovníků je mnoho druhů a každý druh se jinak zpracovává. Dokonce malá banány uvaří ve vodě a chutnají jako brambory. Co je pro nás ale důležitější a úžasné, že na zahradu na návštěvu přišel místní pastor. Byl 4 roky misionářem v Belize, a také byl v Guatemale. Takže to pro nás bylo velmi zajímavé. Říkal, že v Guatemale teď rostou církve a jsou velké několikatisícové a je tam mnoho evangelikálních křestanů. Pastor byl moc milý a pokorný člověk a nabídl nám, že nás vezme do indiánské rezervace chiripo, kde se narodil a kde má rodiče. Jeho rodiče bydlí v malé vesnici a vedlejší vesnice v té rezervaci se jmenuje Moravia de Chiripo. Moravia copak nám to připomíná? Takových Moravií tu mají několik. Do rezervace Talamanca i do Chiripo bychom měli jít v dubnu nebo v květnu. Rodrigo mi dal kytaru zn. JESUS GUZMAN. Je to kvalitní postarší kytara, modrá. Je to vyslyšená modlitba, kterou jsem se modlila už v Čechách před naším odjezdem.
Posunul se náš odjezd do Nikaragui. Příští týden se zkusíme zeptat na nikaragujské ambasádě v San Jose jestli bychom žádost o pobyt mohli podat tady. Také jsme se zkontaktovali s Rosario Díaz manželkou Alberta Díaze. Vypadá to, že příští týden pojedeme na několik dnů k Albertovi. Co jsme opustili byt v Praze, často měníme postele a koupelny a jsme všude hosti. Věříme, že časem se usadíme na místě, které pro nás Bůh vyvolil.